Na rovinu: Proč vyrábíme solná mýdla?

I když se tyhle názvy občas používají jako synonyma, jde o dva různé způsoby výroby.

U solného mýdla přidáváme jemnou sůl přímo do mýdlové hmoty. V hotové kostce jí proto může být podstatně víc a stává se součástí její typické struktury.

U solankového mýdla, známého také jako Soleseife, se sůl nejdřív rozpustí ve vodě a teprve z takto vzniklého solného roztoku se připravuje mýdlo. Množství soli je proto přirozeně omezené její rozpustností ve vodě a výsledná kostka má trochu jiný charakter.

V obou případech pracujeme s chloridem sodným, ale způsob, jakým ho do receptury dostaneme, ovlivní množství soli i výsledné vlastnosti mýdla. Když tedy mluvíme o našem solném mýdle, nemyslíme tím jen klasické mýdlo vyrobené se slanou vodou.

Mořská, kamenná, himálajská, kuchyňská. Na první pohled by se mohlo zdát, že při výrobě solného mýdla stačí vybrat tu, která na etiketě zní nejlépe. Jenže ani tady nevybíráme podle fotogeničnosti.

Pro výrobu mýdla je důležité především složení a čistota soli. Základem má být chlorid sodný bez zbytečných přísad, protože další minerály a příměsi můžou ovlivnit průběh výroby, vzhled i výsledné vlastnosti mýdla. Problematické můžou být třeba soli s vyšším obsahem dalších minerálních látek a u běžné kuchyňské soli je potřeba hlídat i přidané protispékavé látky nebo další přísady.

Ani označení „mořská“ proto automaticky neznamená vhodnější a růžová himálajská sůl neudělá z mýdla lepší mýdlo jen proto, že má zajímavější původ a hezčí barvu. Při výrobě nás mnohem víc zajímá, co v soli skutečně je a jak se bude v receptuře chovat.

A pak je tu ještě jedna sůl, kterou bychom do mýdla rozhodně neposílali: epsomská sůl není chlorid sodný, ale síran hořečnatý. Chemicky i technologicky je to úplně jiná surovina a v klasickém solném mýdle se nechová stejně.

Takže ano, i u tak obyčejné suroviny, jako je sůl, se dá vybrat špatně. V polévce můžete experimentovat o něco volněji.

Protože je jiné. Ne lepší než všechna ostatní mýdla a už vůbec ne zázračné, ale má vlastnosti, které v klasické mýdlové kostce nedostaneme.

Sůl mu dodává mimořádnou tvrdost a kompaktnost a mění pocit při mytí. Navlhčená kostka má typicky hladký povrch a po pokožce velmi příjemně klouže. Právě tenhle rozdíl je jedním z důvodů, proč mají solná mýdla své věrné fanoušky.

Kolem soli se zároveň za ta léta nahromadila spousta tvrzení o detoxikaci, „vytahování toxinů“ nebo léčbě problematické pokožky. Ta od našeho mýdla raději nečekejte. Mýdlo zůstává na pokožce krátce a jeho základním úkolem je pokožku dobře umýt. Nepotřebuje k tomu životopis lázeňské procedury.

Pro nás je zajímavé právě tím, co umíme reálně ovlivnit recepturou: jeho strukturou, tvrdostí, způsobem používání a tím, jaký pocit zanechá při mytí.

Samotná přítomnost soli ještě neznamená, že mýdlo musí pokožku vysušovat. O tom, jak se bude při mytí chovat, rozhoduje celá receptura – použité oleje, jejich vzájemný poměr, množství soli a hlavně správně nastavené přetučnění.

U solného mýdla je tohle vyvážení obzvlášť důležité. Receptura musí zohledňovat vlastnosti soli i jednotlivých olejů, proto ji nelze posuzovat podle jedné ingredience vytržené ze seznamu.

Důležitou roli u nás hraje i přetučnění, tedy záměrně nastavený přebytek olejů oproti množství hydroxidu potřebnému k jejich zmýdelnění. Pokud jste četli náš článek o přetučnění, přesně tady se ukazuje, proč při výrobě mýdla počítáme každou recepturu jako celek.

Takže ne, sůl v mýdle automaticky neznamená vysušené ruce. Mnohem důležitější je, jak je postavená celá receptura. A tu jsme neosolili jen tak od oka.

Tady se konečně dostáváme k vlastnosti, které si při prvním použití nejspíš všimnete.

Sůl snižuje rozpustnost mýdla ve vodě a zároveň ovlivňuje podmínky, za kterých se tvoří a stabilizují bubliny. Solné mýdlo proto nevytváří tak velkou, vzdušnou pěnu jako některé klasické receptury. Typičtější je pro něj jemnější a krémovější pěna.

Není to chyba receptury ani známka toho, že mýdlo hůř myje. Množství pěny totiž není přímým měřítkem čisticí schopnosti. Pěna je pro člověka velmi příjemná zpětná vazba, ale mýdlo svou práci dělá prostřednictvím povrchově aktivních látek, tedy solí mastných kyselin, ne počtem bublin, které vidíme v dlani.

A tím můžeme téma pěny klidně uzavřít.

Ani jedno z nich není lepší. Jsou to dvě různé kostky pro dvě různé chvíle a rozdíl je natolik výrazný, že se vyplatí vědět dopředu, co od které čekat.

Solné mýdlo si vyberte, když máte rádi pocit hladké kostky, která po navlhčení klouže po pokožce, a když vám nevadí, že pěna je jemná a krémová místo bohaté a vzdušné. Díky tvrdosti se spotřebovává pomalu a v koupelně vydrží i podmínky, které měkčímu mýdlu nesvědčí. Je to ideální volba pro každého, kdo nesnáší rozmočené mýdlo na mýdlence.

Klasické mýdlo naopak poslouží hlavně tehdy, když chcete vydatnou pěnu, která se dobře roztírá po větší ploše, a když vybíráte podle vůně nebo vzhledu. Nabídka receptur je u klasických mýdel prostě širší a možností, jak trefit přesně to své, je víc.

A pak je tu třetí možnost, kterou využívá většina našich zákazníků: mít doma obojí a sáhnout po tom, na co má člověk zrovna chuť. Mýdlo není celoživotní závazek.

Na soli je hezké právě to, že na první pohled působí úplně obyčejně. Chlorid sodný, který máme všichni doma. V mýdlové receptuře ale dokáže změnit způsob výroby i vlastnosti hotové kostky natolik, že vyžaduje úplně jiný přístup — a to ještě předtím, než se kostka vydá na polici zrát.

A to je vlastně jeden z důvodů, proč nás výroba mýdla pořád baví. Někdy stačí změnit jednu zdánlivě obyčejnou surovinu a najednou musíte znovu promyslet celou recepturu.

Mydlit se je lidské. Trochu si to přisolit taky.

Prohlédnout solná mýdla.